V roce 1290 se v listinách poprvé objevuje tvrz s bratry Heinrichem a Freitelem von Windhaag jako majiteli. Následovali Hans von Au a později rod Lasbergů. Roku 1395 patřil hrad Konradu Schafferovi von Schwertberg, který si vzal za ženu dceru posledního Freitela von Windhaag.

V roce 1400 přešel hrad na Thomase Tannpecka.

Císař Bedřich III. odebral roku 1485 Tannpeckům panství Windhaag a převedl je na Lasla von Prag, protože rod Tannpecků se během válek s Uherskem paktoval s Lichtenštejny, kteří v té době patřili k císařovým nepřátelům. Laslovi von Prag se podařilo zvětšit panství nákupy a nadto ve Windhaagu zřídit zemský soud. Jeho vnuk Friedrich von Prag musel roku 1597 prodat zámek Windhaag svému hlavnímu věřiteli Lorenzi Schütterovi na Klingenbergu, jehož potomci ho také pro vysoké dluhy v roce 1630 prodali Joachimu Enzmilnerovi, právníkovi, který zbohatl díky protireformaci. V kupní smlouvě se zámek popisuje jako „jednoduchá gotická obranná stavba, ne příliš velká, ale přeci pohodlná“.

Od roku 1642 vybudoval Enzmilner vedle malého „Starého zámku“ novou, velkou a třípodlažní stavbu v renesančním stylu s lázněmi, štukovými stropy, knihovnou čítající 30000 knih (základ Národní knihovny) a obrazovou galerii. Joachim Enzmilner zemřel roku 1678, jeho jediná přeživší dcera Eva Magdalena zdědila veškerý majetek. Jako představená kláštera se od života svého otce v luxusu odvrátila. Nechala zámek – pouhých osm let po jeho dokončení – strhnout spolu s cennými malbami, zařízením a fontánami (dnes na náměstí ve Steyru a Königswiesenu). Materiál použila na založení velkého nového kláštera.

Až do roku 1771 ale ve „Starém hradě“ bydleli chudí lidé. Z někdejší honosné budovy zbyla pouhá ruina, o kterou se příštích 200 let nikdo nestaral.

V roce 1990 koupila zbytky historických zdí obec Windhaag, aby je zrestaurovala.